Siddhártha

Zboží skladem|Knihy » Autoři » H » Hesse Hermann|Knihy » Kategorie » Beletrie|Knihy » Kategorie » Buddhismus|Knihy » Kategorie » Duchovní cesta|Knihy » Nakladatelství » Argo

Cena:170,-
dostupnost: skladem
142 stran, vazba brožovaná,
formát: 180x120 mm, vydáno 2003
hodnocení:5.00, (1 min / 5 max), hlasů:1

Indická báseň

Povídka Siddhárta napsaná v letech 1919 až 1922 nese podtitul "indická báseň". Vskutku básnickým jazykem se v ní vypráví příběh bráhmanského syna Siddhárthy, který hledá pravdu a smysl života.

Hermann Hesse (1877-1962) si při hledání cesty z myšlenkových a společenských krizí své doby i z krizí vlastních bere na pomoc myšlení Východu. Vedle čínské moudrosti jsou to především prvky hinduismu a zejména buddhismu, k němuž autor dlouhá léta inklinoval. Buddhismus však naprosto nebyl nějakým jeho "vyznáním" a povídka Siddhártha je dle Hesseho vyjádření výrazem osvobození od svázanosti indickým myšlením.

V podstatě zde jde o velmi německé hledání svébytné osobní existence, vlastního já. Nikoli skrze nějakou nauku, ale osobním úsilím. Lidské moudrosti se nelze naučit pomocí doktriny, je nutno k ní dospět vlastním životem.

Hesseho text může i dnešnímu čtenáři být nápomocen k zaujetí stanoviska ke všem projevům povrchnosti a vnějškovosti převážně konzumního stylu života. Snaha o hlubokou duchovní aktivitu, o autentický, niterný život, je Hesseho stále působivé téma.

Ukázka (závěr knihy):

Dlouhou dobu oba staří mužové mlčeli. Pak řekl Góvinda, ukláněje se přitom na rozloučenou. "Děkuji ti, Siddhártho, že jsi mi řekl něco ze svých myšlenek, Jsou to zčásti zvláštní myšlenky, ne všem jsem hned porozuměl. Ať je to jak chce, děkuji ti, a přeju ti poklidné dny."

(Sám pro sebe si ale vskrytu myslel: Tenhle Siddhártha je podivný člověk. Říká zvláštní myšlenky, jeho učení zní bláznivě. To čisté učení Vznešeného zní jinak, je jasnější, čistší, srozumitelnější, neobsahuje nic zvláštního, bláznivého nebo směšného. Jinak než jeho myšlenky se mi jeví Siddhárthovy ruce a nohy, jeho oči, jeho čelo, jeho dýchání, jeho úsměvy, jeho pozdravy, jeho chůze. Ani jednou od té doby, kdy náš vznešený Gautama vstoupil do nirvány, nikdy již jsem se nesetkal s člověkem, u něhož bych cítil: toto je světec! Nalezl jsem jenom jednoho takového, Siddhárthu. Třeba jeho učení je zvláštní, třeba jeho slova znějí bláznivě, jeho pohled a jeho ruce, jeho kůže a jeho vlasy, všechno na něm vyzařuje čistotu, vyzařuje klid, vyzařuje veselí a mírnost ducha a svatost, jaké jsem u žádného člověka od závěrečné smrti našeho vznešeného učitele nespatřil.)

Když tak Góvinda uvažoval a v jeho srdci byl svár, sklonil se ještě k Siddhárthovi, přitahován láskou. Hluboce se před klidně sedícím sklonil. "Siddhártho," řekl, "stali se z nás starci. Sotva kdy ještě uvidíme jeden druhého v této podobě. Vidím, můj milý, že jsi našel mír a pokoj. Přiznávám, že já jsem ho nenašel. Pověz mi, ctihodný, ještě slůvko, dej mi s sebou něco, co bych mohl pochopit, čemu bych mohl rozumět. Dej mi s sebou něco na cestu. Je často obtížná ta moje cesta, často temná."

Siddhártha mlčel a hleděl na něho se stále stejným, mírným úsměvem. Strnule mu hleděl Góvinda do tváře, se strachem, s touhou. Utrpení a věčné hledání byly vepsány do jeho pohledu, věčné tápání. Siddhártha to viděl a usmíval se.

"Nakloň se ke mně!" šeptal tiše Góvindovi do ucha. "Nakloň se sem ke mně! Tak, ještě blíž! Úplně blízko! Polib mě na čelo, Góvindo!"

Když Góvinda v údivu, a přece přitahován velkou láskou a tušením, poslechl jeho slov, blízko se k němu naklonil a dotkl se rty jeho čela, stalo se něco podivuhodného. Zatímco jeho myšlenky dlely ještě u podivných Siddhárthových slov, zatímco se ještě marně a s vnitřním odporem snažil odmyslet si čas, představit nirvánu a sansáru jako jedno jediné, zatímco se v něm dokonce přelo určité pohrdání přítelovými slovy s nesmírnou láskou a úctou, stalo se toto: neviděl už tvář přítele Siddhárthy; viděl místo toho jiné tváře, mnoho tváří, dlouhou řadu, plynoucí řeku tváří, sta, tisíce tváří, a ty všechny přicházely a míjely, a přece se zdálo, že jsou zároveň všechny přítomné, že se všechny neustále proměňují a obdivují, a přece všechny jsou Siddhártha.

Viděl tvář ryby, kapra, s ústy nekonečně bolestně otevřenými, tvář umírající ryby, ale s kalnýma očima - viděl tvář novorozeného dítěte, rudou a plnou vrásek, staženou k pláči - viděl tvář vraha, viděl, jak vráží nůž do těla nějakého člověka - viděl v témž okamžiku, jak tento zločinec klečí spoutaný na kolenou a jak mu kat jediným úderem meče sráží hlavu - viděl těla mužů a žen, nahá v rozličných polohách a zápasech zběsilé lásky, viděl natažené mrtvoly, tiché, chladné, prázdné - viděl zvířecí hlavy, hlavy kanců, krokodýlů, slonů, býků, ptáků - viděl bohy, viděl Kršnu, Agniho - viděl všechny tyto postavy a tváře v tisíci vzájemných vztazích, jedna druhé pomáhající, milující, nenávidějící, ničící, znovu rodící, každá byla ztělesněnou touhou po smrti, vášnivě bolestným vyznáním pomíjivosti, a přesto žádná nezemřela, každá se jen proměňovala, každá se znovu rodila, dostala vždy novou tvář, aniž byl položen mezi jednu a druhou tvář čas, a všechny tyto postavy a tváře odpočívaly, plynuly, utvářely se, odplývaly a slévaly se spolu dohromady, a nade všemi bylo neustále cosi tenkého, nehmotného, přesto jsoucího, taženého jako tenké sklo nebo led, jako průhledná kůže, jako mísa nebo forma nebo maska z vody, a tato maska se usmívala, a tato maska byla Siddhárthovou usmívající se tváří, které se Góvinda v tomtéž okamžiku dotkl rty.

A jak Góvinda viděl, tento úsměv masky, tento úsměv nad proudícími postavami, tento úsměv současnosti nad tisíci narozeními a úmrtími, tento úsměv Siddhárthův byl přesně tentýž, přesně stejný, mírný, jemný, neprůhledný, možná dobrotivý, možná výsměšný, moudrý, tisícerý úsměv Gautamy, Buddhy, jak to sám stokrát s úctou pozoroval. Góvinda věděl: tak se usmívají dokonalí.

Socha Buddhy Nevěda již, zda je čas, zda toto vidění trvá vteřinu nebo sto let, nevěda, zda je nějaký Siddhártha, zda je já a ty, v hloubi zraněn jako nějakým božským šípem, jehož poranění sladce chutná, v hloubi očarován i vysvobozen, stál Góvinda ještě malou chvíli skloněn nad Siddhárthovou mírnou tváří, kterou právě políbil, která byla právě jevištěm všech postav, všeho proměňování, všeho trvání. Tvář zůstala nezměněná, když se pod jejím povrchem hloubka tisícerých tvarů opět uzavřela, klidně se usmál, usmál se tiše a něžně, možná velmi dobrotivě, možná velmi výsměšně, přesně tak, jak se usmíval on, Vznešený.

Góvinda se hluboce poklonil, po jeho staré tváři tekly slzy, a on o nich nevěděl, v jeho srdci jako oheň plál cit vroucí lásky, pokorné úcty. Hluboce se poklonil až k zemi, před nehnutě sedícím, jehož úsměv připomínal vše, co kdy ve svém životě miloval, co mu kdy v životě bylo drahé a svaté.
Obsah

DÍL PRVNÍ
Bráhmanův syn
U šramanů
Gautama
Procitnutí

DÍL DRUHÝ
Kamala
U dětských lidí
Sansára
U řeky
Převozník
Syn
Óm
Góvinda