Evangelium a zvěrokruh

Výprodej zboží|Zboží skladem|Nejlevnější knihy||Knihy » Autoři » D » Darlison Bill|Knihy » Kategorie » Astrologie|Knihy » Kategorie » Duchovní cesta|Knihy » Kategorie » Gnosticismus|Knihy » Kategorie » Křesťanství|Knihy » Nakladatelství » Volvox Globator

Cena:99,-
doporučená cena: 299 Kč
SLEVA: 200 Kč
dostupnost: skladem (1 kus)
198 stran, vazba vázaná,
formát: 210x152 mm, vydáno 2009
hodnocení:0, (1 min / 5 max), hlasů:0

Skrytá pravda o Ježíši

Kdo byl Ježíš Kristus? Byla to skutečná postava? Západní civilizace opírají své hodnoty a svou sebedůvěru o víru v Boha Otce a Ježíše Krista, jediného Božího syna. Ale co když je tato víra založena na mylném předpokladu? Studie Billa Darlisona naznačuje, že Ježíš nemusí být nutně historickou postavou. Evangelijní příběhy nejsou podle něj historie, ale "neustále se rozvíjející děj v srdci člověka". Historické otázky týkající se Ježíše z Nazareta jsou nepodstatné. To, na čem záleží, je "princip Krista", duch osvícení, vědomí Boha. Evangelium je zejména alegorií vnitřní cesty, kterou všichni, kdož doufají v dosažení jednoty s Bohem, musí podniknout. Markovo evangelium bylo sestaveno pro potřeby esoterické školy a je zřetelně strukturováno podle znamení zvěrokruhu.

Ukázka z knihy:

Osmnáct století byla v křesťanském světě prosazována domněnka, že mezi okamžikem, kdy Ježíše pokřtil Jan, a jeho ukřižováním, které nařídil Pilát, uběhly tři roky. Tato domněnka je založena na neopodstatněném závěru na zakládě Janova evangelia, které zmiňuje řadu svátků s obětováním beránka. Je nepříjemné sledovat, jak snadno tomu může kdokoli oponovat. A stále se vedla polemika, během níž bylo vypsáno úctyhodné množství inkoustu už na konci druhého křesťanského století. Ireneus, první systematický ortodoxní apologeta (píšící okolo roku 185 n.l.), zachází do velké obšírnosti, aby dokázal, že Ježíš vykonával svůj kněžský úřad po mnoho let. Ireneus tím chtěl vyvrátit tvrzení některých skupin gnostiků (hlavně Valentinových stoupenců). Ti měli za to, že Ježíš učil pouze jeden rok, a dále že "trpěl ve dvanáctém měsíci" (Ireneus, strana 200).

Mohli bychom to snad považovat jen za plané hašteření. Ale to bychom se mýlili. Spor nevznikl kvůli libovolné dvanáctiměsíční periodě. Týkalo se to slunečního roku, který začínal jarní rovnodenností, a Valentinovo tvrzení je zcela zásadní: Ježíšova "kariéra" je spojena s každoročním pozorováním Slunce po nebi, což znamená, že její různá stadia odpovídají znamením zvěrokruhu.

Pro Valentina a jeho stoupence není příběh evangelia životopisem jedince, poskládaným ze vzpomínek očitých svědků či těch, kteří tyto svědky znali. Je pro ně alegorií, ve které sluneční cyklus - od svého "zrození" v Beranu, kdy začíná jaro, do své "smrti" v Rybách o dvanáct měsíců později - symbolicky odráží spirituální cyklus gnostika a jeho cestu k duchovní svobodě a osvícení. Pro Irenea bylo velmi obtížné popřít Valentinův výrok, že Ježíš zemřel ve dvanáctém měsíci (v březnu, měsíci znamení Ryb).

Není důvod se domnívat, že toto tvrzení či jiná gnostická "kacířská tvrzení", která Ireneus ve své pětisvazkové práci tak ostře kritizuje a místy paroduje, byly nové myšlenky, které se jako parazit přisály ke křesťanství opírajícímu se o historická svědectví. Gnosticismus jistě nebyl v době Irenea ničím novým. Ačkoli se gnosticismu ve druhém století křesťanského letopočtu dařilo, jeho kořeny sahají mnohem dál. Někteří učenci našli stopy jeho původu již v náboženství starověkého Iránu, jiní shledali jeho původ v judaismu. Ať už je pravý původ gnosticismu jakýkoli, nebyl nikdy jednotným náboženským hnutím, nýbrž postojem k duchovním záležitostem, který překračoval hranice dosavadních konvencí. Byl dualistický a svět hmoty a těla spojoval se zlem. Úkolem aspiranta bylo dosáhnout duchovní svobody tím, že přesáhl meze tělesnosti. Přes všechnu rozmanitost se gnosticismus zaměřoval na vnitřní, duševní svět, "poskytnutí světla" skrze kněze, meditaci a provádění speciálních rituálů. Každý člověk měl Boha prociťovat v nitru, a ne si ho rozumově dokazovat či historicky konkretizovat. "Gnosis", což je z řečtiny a znamená znalost, není primární rozumová zkušenost, ale "vnitřní vhled". "Gnosis zahrnuje intuitivní proces poznávání sebe sama. A k sebepoznání... je zapotřebí znát lidskou přirozenost a lidské předurčení. Poznání sebe sama, na té nejhlubší úrovni, je též poznáním Boha." (Pagels, strana XIX).

Rukopisy, které se objevily relativně nedávno, zvláště dokumenty z Nag Hammadi objevené v roce 1945, jsou názorným dokladem, že není možné déle udržet tradiční názor týkající se gnostických děl: že vznikly později než evangelia a jejich kvalita je nižší. A tak je obraz raného křesťanství, podle slov Elaine Pagelsové, "utvořen na základě různorodých zdrojů, nikoli jen těch ortodoxních." (Pagels, strana XXXIII). Z této mohotvárnosti vyplynuly různé typy textů, které byly napadány (lidmi jako Ireneus) a katolická církev je držela v utajení. V jednom z nich, Tomášově evangeliu, je ústřední postavou "žijící Ježíš", jenž má se svými stoupenci odlišné vztahy než Ježíš v pojetí tradičního křesťanství. Ten je výlučně božskou postavou a jeho obětování zajistí spásu těm, kdo v něj uvěřili. Ježíš z Tomášova evangelia "přichází jako průvodce umožňující přístup k duchovnímu poznání. Ale když žák dosáhne osvícení, přestává být Ježíš jeho duchovním mistrem; ti dva se stávají sobě rovnými - ba dokonce identickými." (Pagels, strana XX).

Takové smýšlení se vždy setkávalo s odporem ortodoxie. Co je na tom z pohledu současných studií zajímavé, je jeho stáří. Jestliže, jak tvrdí profesor Helmut Koester z Harvardu, Tomášovo evangelium obsahuje některé tradice, které náleží do "druhé poloviny prvního století" (Pagels, strana XVI), pak tyto myšlenky nevznikly jako pozdější úchylky ortodoxního schématu postaveného na historii, které měli tolik v oblibě tací, jako byl Ireneus: byly jejich vrstevnice. Možná, že jim dokonce předcházely.

A tak je pro nás nadále nepřijatelné přijímat obvyklý náhled na vztah mezi "historickým" a "ezoterickým" křesťanstvím. Zdá se čím dál víc pravděpodobné, že ono "historické" bylo vlastně jakýmsi překroucením toho "esoterického". Že pokus zřídit mandát pro Ježíšův příběh přišel nějaký čas po příběhu samém, a ten měl svůj původ v bohaté obrazotvornosti některých ezoterických skupin. Jejich poetické líčení spirituální cesty přetransformovali do historie ti, kteří buď příběhu neporozuměli, nebo byli vedeni cyničtějšími pragmaticko-politickými či církevními pohnutkami.

Postupná "historizace" nápaditých církevních příběhů se v žádném případě neomezuje jen na křesťanství. Aldous Huxley v knize Věčná filozofie poukazuje na to, že se tentýž proces odehrál v buddhismu. "Mahajána vyjadřuje univerzální, zatímco Hinajána se nemůže osvobodit od historických faktů." (Huxley, strana 62). Pokračuje slovy orientalisty Anandy K. Coomarasvary: "Mahajánistický věřící je upozorněn - stejně jako je ve višnuistických spisech upozorněn ten, kdo uctívá Krišnu, že krišna lila není historie, ale proces, který se v srdci člověka neustále vyvíjí -, že záležitosti historických faktů pozbývají církevního významu."

Huxley běduje nad faktem, že navzdory snahám křesťanských mystiků - Eckharta, Taulera, Ruysbrocka, Boehma a kvakerů -, kteří jsou nositeli esoterické tradice, se křesťanství nikdy "neosvobodilo od posluhování historickým faktům" a "zůstává náboženstvím, v němž ryzí Věčná filozofie byla překryta, tu více tu méně, přehnanou modlářskou zaujatostí pro události a věci v čase. Pro příběhy a věci, které nejsou brány jen jako užitečné prostředky, ale jako něco skutečně posvátného a opravdu božského"

Názor, že evangelijní příběhy nejsou historie, ale "neustále se rozvíjející děj v srdci člověka", se bezpochyby zdá absurdní těm z nás, kdo jsme byli vychováváni v duchu Ježíše z masa a kostí, jehož dobu a místo působení lze snadno určit. Ovšem ve skutečnosti již tento názor není nepřípustný, jak nás učila ortodoxie dle historického schématu. Skutečně u něj odpadají některé problémy, protože zde není třeba obhajovat historickou autentičnost příhod, které jsou přinejmenším nepravděpodobné. Pouze to, jak dobře tyto příběhy známe, a snad i jakási sentimentální obliba nám brání prohlásit je za smyšlené.
Obsah

Poděkování
Úvod
Kdo byl muž se džbánem pro vodu?

Zapomenutá mluva hvězd
Poznámky o zdrojích
Beran (Marek 1:1-3:35) "Vezmi své lože a pojď"
Býk (Marek 4:1-4:34) Setba, sklizeň a světlo
Blíženci (Marek 4:35-6:29) "Mé jméno je legie"
Rak (Marek 6:30-8:21) "Budiž otevřený"
Lev (Marek 8:22-9:29) "Kdo jsem?"
Panna (Marek 9:30-9:50) Mysl začátečníka
Váhy (Marek 10:1-10:31) Zachování rovnováhy
Štír (Marek 10:32-10:52) Cesty slávy
Střelec (Marek 11:1-11:26) "Nadšení pro tvůj Dům"
Kozoroh (Marek 11:27-12:44) "Žádného z lidí nenazývej otcem"
Vodnář (Marek 13:1-14:16) Muž nesoucí nádobu s vodou
Ryby (Marek 14:17-16:8) Konec a začátek

Příloha 1: Markovo evangelium (nový překlad Billa Darlisona)
Příloha 2
Bibliografie
Rejstřík